OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi se mi dosud nikdy nestalo, že by se koncert nějaké americké kapely domluvil přímo v mém autě, a ještě ten den se konal. Nebudu vás zatěžovat detaily: long story short. Vše se seběhlo zhruba dvě hodiny před tím, než měl koncert proběhnout. Kalifornské kapele SPY se v Německu vysypala dodávka a nestihli se přepravit do Slavonic, kde ten den měli hrát. Kapela míří z Německa do Prahy ve dvou taxících a Plzeň jí stojí v cestě. Akce uspořádat narychlo koncert je celkem bizarní podívaná z pohledu řidiče, vedle kterého se všechno děje. Ať už jde o to, s jakou rychlostí se mladá promotérská banda „u Toutatise“ dokáže zaktivizovat, kolik nadšení do toho dokáže vložit, nebo o vrtochy kapely, které by asi nebylo fér tu blíže specifikovat. Nicméně, během hodiny je domluven prostor i podmínky hraní. Vypadá to na dvojkoncert SPY a plzeňské powerviolence trojice LILIXELBE.
Obě kapely hrají něco kolem patnácti minut, takže výkop někdy po deváté ve zkušebnách, které se nacházejí na zapadlém místě na Roudné, kde dříve snad byla nějaká mexická restaurace, před tím pornokino a před tím bůhvícoještě. Dneska tu v každém případě hrají koncert SPY a LILIXELBE. Ještě pět minut před tím, než se poprvé hrábne do strun, je místo prázdné. Při první písničce se situace rázně mění. Jakoby lidé vylezli z každé pukliny ve zdi. Tak, lidí tu není moc, ale i ta dvacítka dorazivších dělá v malém prostoru důstojnou kulisu. LILIXELBE drží stále prvenství v tom, že jsou funkční powerviolence kapela s nejnižším věkovým průměrem na domácí scéně. Koncert odsýpá parádně, náklepy střídají dunivé válce proložené stopkami, trochu zahuhlaně štěkavý vokál. Chce to jen ještě občas víc přitlačit na pilu a zrychlit tempo. Často mám pocit, že atmosféra je více uvolněná, než kdykoliv jindy. Koncert LILIXELBE dali s úsměvem, bez nějaké strnulosti nebo ztuhlosti. Situace nahrává naprosto unikátní atmosféře, kterou si chce každý užít.
Při SPY cihlový prostor přímo vybouchnul. Ze zdí padá omítka, lidi vytírají podlahu svými těly a zpěvák se snaží o stagediving z baru vedle pódia nebo u jiných probíhá přímo z kopáku, na který se hraje. Situace fakt šílená. Přitom SPY nehrají nějaký brajgl, ale celkem přehledný dvoukytarový kolovrátkovitý hardcorepunk, který se většinou odehrává ve středních tempech. Nic to ale neznamená. Nadšení všech tu tvoří loužičky na podlaze, už jsem si dlouho nesáhl na tak živelnou sdílenou euforii, kterou dokáže vytvořit opravdu jen hrstka lidí. Určitá komornost se tu snoubí s erupcí upocené radosti a spontánnosti.
V sestavě SPY jsou k vidění figury z powerviolence WORLD PEACE a to dává koncertu ještě trochu více zvláštní atmosféru. Jsem si jist, že na jejich desky tu pár lidí nedávno přísahalo. Je to jako by vám v devadesátkách napochodoval Arnie přímo do pokojíčku a podepsal vám plakát z Terminátora 2. První americká kapela, která byla ve zkušebně kluků z HYACINTH a LILIXELBE. Není to splnění dětského snu? Kdo nezažil, možná nepochopí.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.